Afrika mýma očima

Afrika mýma očima

Posílám Vám smutně krásné pozdravy z ugandského hlavního města Kampaly. Setkání s realitou je opravdu drsné, syrové. Není možné to popsat a už vůbec si to představit. Škola Nakulabya je „domovem“ asi 550 dětí od 4 do zhruba 12 let. Ředitel Zimbe Moses je dobrosrdečný a je to zřejmé i z jeho interakce s žáky – potřásají si rukama a žerutují spolu. Poslechnout ho ale okamžitě a vědí, kdy je konec zábavy. Škola je čistá, udržovaná, po každé přestávce se zametá, protože děti dokáží školní dvorek pěkně rozvířit. Děti jsou vděčné za to, že mohou do školy chodit. Děkují za vše a je zřejmé, že jim chybí fyzický kontakt s blízkými lidmi. Mnozí z nich rodiče nemají, vychovávají je opatrovníci nebo nějací příbuzní, často vzdálení a žijí v přilehlém slumu. Slum je světem sám o sobě. Prošli jsme různé jeho části za doprovodu ředitele, bez něj bychom se tam vůbec neodvážili vstoupit. Spoustu lidí nemocných – AIDS a malárie, lidé, kteří opravdu nemají co jíst. Děti žijí opravdu v těžkých podmínkách, ale přesto se umění radovat a dovádět. Mám pocit že se ve škole cítí v bezpečí a jsou bezprostřední. ‚ Děkuji ještě jednou všem, kteří jste přispěli a pokusím se přiložit pár fotografií do Galerie, postupně budu přidávat, vydržte… Mějte se nádherně a buďme vděční, že jsme narodili v zemi, ve které žijeme… Hari om, Klára

 

Namaskar, přátelé, jogíni, milí moji, tak často opakuji, jak je důležité bytí tady a teď, v tuhle chvíli,  v tenhle moment, protože je to jediný moment, který existuje. A zde, v Kampale, ve škole Nakulabya a přilehlém slumu vidím lidi a děti, kteří žijí přesně tímhle mottem. Není to ale ve smyslu, který vám neustále nabízím já. Zde se jedná o přežití ze dne na den, opatření si jídla pro sebe a své blízké za každou cenu. Za cenu, že jídlo ukradnu sousedovi, že prosím svého spolužáka o kus jeho svačinky, která je i tak chudá. Děti  vidím s půlkou vařeného bramboru nebo s plastovým hrnkem velmi tekuté kukuřičné kaše. Často je to jejich jediné jídlo.

Naše domněnky o tom, jak zde lidé žijí nejsou reálné. Myslíme si, že když přivezeme dětem dárky, bude to skvělé, budou mít radost. Ale to bychom těch dárků museli mít pro celou školu – děti jsou zvyklé na nedostatek, na boj sami za sebe a proto vždy vypuká obrovský chaos při rozdávání dárku a dokonce i při hraní pexesa. Oni si prostě chtějí vzít ty krásné malé obrázky na tvrdém papíře. Mají je v kapsičkách od košil, u šortek, holčičky ukryté v podkolenkách… a člověk se na ně nemůže zlobit …

Učitelé jsou na konci dne naprosto vyčerpaní, uřídit třídu v počtu 60 dětí je nadlidský výkon, ale dle jejich slov jsou rádi, že se děti druhý den ráno ze slumu do školy znovu  vrátí.

Jsou tyhle děti budoucností země? Pomůže jim vzdělání k tomu, aby utvářeli svoji osobnost, aby byli otevření novým věcem, našli práci, která bude odpovídat jejich vzdělání, aby začali spolupracovat se zbytkem světa? Když se dívám do očí čtyřletých dětí, které mě pevně svírají svýma ušmudlanýma (překvapivě chladnýma) ručičkama tak, že se nemůžu hnout, chci tomu uvěřit…