Namaste z Indie 2014

Namaste z Indie 2014

Leták z Indie

 

 

První pozdravy

Namaste, zdravíme Vás z Indie, jsme vpořádku v Little Cove Yoga a všichni se teď chystáme do postýlek. Lety byly velmi dlouhé a únavné, proto posíláme zatím alespoň pár fotek … Ommm

 

Monika zdraví skřivánky

Moji milí skřivánci 🙂 Je pondělí, my jsme se po dlouhé, ale téměř nekomplikované cestě vyspali dorůžova za hudebního podkresu vlnobití a krákání ptáků a začínáme okukovat, jak vypadá ráj na zemi. Už rozumím, proč Lenka chtěla jet do Dominikány znovu, jakmile její letadlo přistálo po dovolené opět v Praze 🙂 Mě tady odsud totiž nikdo jen tak nedostane 🙂 Pláž máme pár metrů od chatek a moře vás něžně hladí a kolébá. Jídlo připravují výborné, ačkoliv kromě rýže a červené řepy neumím nic pojmenovat, takže nečekejte detailní popisy. Je to zkrátka rozmanité, barevné a velmi pikantní. Indové jsou neskutečně milí a ochotní (kromě těch bachařů, co kontrolují cestující na letištích). Při jízdě autem používaji klakson asi stejně intenzivně jako my blinkry, ale zvyknete si na to rychle, stejně jako na jízdu ve 3 pruzích, ačkoliv je nakreslený jen jeden, na krávy, kterým se dává přednost vždy a všude, a na to, že se protijedoucímu autu/ autobusu/ náklaďáku/ skůtru vyhnete na poslední vteřinu… Moc vás zdravím, posílám sluníčko a snad i trochu tepla a doufám, že se nám podaří náš příští teambuilding zrealizovat na nějakém podobném místě 🙂 Monika

 

Míša, Martička: Cesta do Indie

Dlouhé čekání na letišti v Istambulu jsme si celkem užívaly. Možná ne každý, ale naše duo na sto procent. Fotily jsme lidi různých kultur, ostatně uvidíte v následujícím foto příspěvku. Postrádáte na fotkách své drahé a milované? Nedivte se! Naše spolujogínky nám za prvé nepřišly dostatečně exotické a za druhé (a to je podstatnější) byly hodně unavené. Let z Istambulu do Bombaje příjemný, díky luxusním službách Turkish Airlines (za tuto reklamu nám nedali ani jednu tureckou liru!!!) Zato čekání v Bombaji!!! Máme ošoupané desky pasportu od neustálého vyndavání a zandavání do tašek, četné kontroly od vojáků v pískových uniformách nás vůbec netěšili, zvláště pak Moničku. Její trpělivost rychle dosáhla svých mezí. Po dloooouhém čekání se konečně otevřela brána a tam na nás čekal bus. Myslely jsme tedy, že k letadlu pojedeme daleko, ovšem opak byl pravdou. Řidič s námi udělal okružní jízdu po letišti a poté s námi zastavil pár metříků (možná ani ne jeden) od místa, kde jsme nastupovaly. Pozor!!! Řidič vystoupil, zavřel nás v busu a na půl hodiny odešel, pravděpodobně na procházku. My jsme stály, čekaly a čekaly. Pochopily jsme, že jsme v Indii a čas tu nic neznamená. Nastoupíme do letadla, Indové kam se podíváš, i tam, kde by být neměli. Na Míši sedadle seděl někdo jiný. Došly jsme tedy k závěru, že ani místenka tu nic neznamená. Byly totiž dvě na jedno sedadlo. Po příletu do Goy jsme naskákaly do Pardeshiho taxíků a začala cesta s názvem: “Rychle a zběsile.” Nevěděly jsme na co koukat dřív, jestli na chudé slamy vedle vysokých zrcadlových věžáků, igelitové prodejny s luxusním nábytkem, prodavače melounů, lidi ležící podél silnice, autosalony Suzuki, kozy a krávy křižující nám cestu, rýžová políčka, zavlažované fotbalové hřiště sousedící s chýši pro prasátka postavenou z palem. Indie je země obrovských kontrastů a tisíce “vůní” a tom více příště…

 

Olina pro všechny známé

Tak tohle je ráj!! Posílám všem co zůstali doma velkou pusu a mnoho slunečných pozdravů. Pa Oli

 

Eva zdraví Kyšice, jogínky a všechny známé

Ahoj všichni, posílám hřejivý pozdrav z daleké Indie. Sedím na terásce a pozoruji indické ženy v překrásných barevných šatech jak klidně, oddaně a s úsměvem, nám hladovým po ranním praktikování, připravují nádherně vonící snídani. Tedy spíš takový snídaňo-oběd. Je něco kolem půl jedenácté. Na talíři je všechno možné. Jídlo hraje všemi barvami, vše možnými chutěmi. Jsme jako v pohádce – moře, teplo, klid. Je o nás tak dobře postaráno. Mějte se moc hezky, vroucně objímám, Eva

 

Iva, Jitka: Naše postřehy z cesty do Indie

Do naší destinace v Little Cove Yoga jsme dorazily kolem 17 hodin místního času. Všemi zaměstnanci jsme byly vřele uvítány a ozdobily nás květinovými náhrdelníky. Ubytyované jsme ve dvoulůžkových skromných chatkách. Naše zátoka je malá, ale krásná. Všude kolem rostou palmy, je slyšet jen moře, jak naráží na výčnělky skal. Večeře byla čistě vegetariánská a vynikající – rýže, rajta, dal, čatní, panýr na kari a k tomu naan placky, k pití voda a čaj masala. Večer nám zatančlily indické dívky svoje tance a k tomu jim hráli dva indové, jeden na harmonium a druhý na nástroje podobné malým činelkám. Nakonec i my jsme byly vtaženy do víru jejich tance a naučily se pár kroků. První noc jsme strávily v postelích pod moskytiérou a ráno nás probudil Ommm od Pardeshiho, jen čtyři naše jogínky se zúčastnily ranního praktikování jógy, my ostatní jen koukaly za oknem nebo dospávaly únavu z cesty. V pondělí ráno jsme na pláži pod slunečníkama z palmových listů jedly ovocný talíř plný čerstvého ovoce – ananas, papája, červené víno, banán, meloun. Konečně jsme zjistily, jak chutná přirozeně zralé ovoce. Dopoledne indové česali kokosové ořechy v naší palmové zátoce. Lezli mrštně na palmy, mezi nohama uvázané provazy. Ženy pak v koších na hlavách odnášely úrodu. Po skvělé snídani jsme vyrazily na 5 minut vzdálenou pláž. Úžasné bylo plavání v moři, které má tu zázračnou moc spláchnout z nás všechny starosti a bolesti. Od 16.30 do 17.30 jsme praktikovaly jógu s Klárkou. Zaměřily jsme se na protáhování, pranayamu, meditaci a to vše při uklidňujícím šumění moře. Tak jsme zahájily náš pravý a nefalšovaný jógový pobyt. V úterý ráno jsme už praktikovaly jógu s Pardeshim. Je to opravdový a nezaměnitelný zážitek cvičit jógu s pravým indickým jogínem a ještě k tomu v Indii. Ve středu jsme navštívily největší trh Goy v Anjuně. Nakoupily jsme šátky, koření a upomínkové předměty. Na vlastní oči jsme viděly kus pravé Indie. Jsme plné zážitků, které v nás navždy zůstanou. Zdravíme naše rodiny do Čech z daleké Indie. Děkujeme, Klárko, že jsi nám umožnila takový krásný zážitek!

 

Anička, Markétka: Naše jídlo v Indii

Již indická letecká společnost nám na cestě z Bombaje do Goa připravila naše chuťové pohárky na nové vnímání chutí – placka s náplní byla opravdu spicy (pikantí). Co se týče jídla v našem ráji, každý den nás čekají výborné ovocné svačinky a čaje (masala, ginger, zelený a mint), které nám milý a přeochotný personál přináší na podnose až pod nos 🙂 Hlavní jídla máme dvě – snídaňo-oběd cca jedenáct hodin a obědo-večeře cca sedm hodin. Snídaňo-oběd je servírován na jóga place pro nás ve velmi neobvyklé poloze – v sedě na zemi. Často vyvstává otázka: Kam s nima? (nohama:)) Na talíř nám postupně indické ženy servírují kopečky roztodivných chutí, barev a vůní. Lákají nás, ochutnej!!! A to nám jde dobře! Z kopečku se vyklube rýže, ochucená zelenina, někdy oranžová kejda – vlastní slova spolojogínky. Jogurtový dresink, zeleninový salát, houby, fazole, dýně, špenát a nezbytná placka chapati. Pro některé z nás bývá jídlo very very spicy. Ale nám dvěma to vyhovuje. Dle zkušených cestovatelů se na každé jídlo pravidelně připravujeme dezinfekcí trávicího traktu (odborně malá premedikace). Jako dezinfekční prostředky nám slouží božkovská slivovice a stážnická koštuříkova hruškovice (ohne Reklam). Obědo-večeře: Jíme v evropském stylu u stolu příborem. kuchaři se nás pokaždé snaží překvapit novými chutěmi a vůněmi – daří se jim to skvěle! V restauracích jsme se setkaly i s ryze evropským jídlem, big burger a hranolky nepřekvapí. Ochutnaly jsme i indické pivo, ale prazdroj je prazdroj:) Hola hola zdravíme z Goa!!! Markétka a Anička

 

Monika: O Indii

Goa, miniaturní indický stát, býval kdysi dávno portugalskou kolonií. Důkazem toho jsou desítky majestátních portugalských domů kolem silnic, obklopené zahradami a obehnané zdmi a ploty do výše pasu nebo většinou vysokými jako dospělý muž. Mnohé z těchto paláců jsou opuštěné a kdysi zelené a barvami zářící zahrady zpustlé a uschlé na troud. Občas zahlédnete na bráně ceduli a tušíte, že označuje nemovitost na prodej. Nebyla by to krása koupit si dům na tak báječném místě? 🙂 Dalším projevem vlivu Portugalska je množství církevních kostelů a chrámů po celé zemi, ačkoliv se prý z místních křesťanů nikdy nepodařilo zcela vymýtit hinduismus a jeho nespočetné bohy. Po cestě na trh jsme zaznamenali vliv další evropské země. Uhodnete podle indícií které? Bude to brnkačka 😉 Viděli jsme totiž školáky, stovky školáků, a všechny v jednotných školních uniformách – šedé sukně pro děvčata a kalhoty nebo kraťasy pro chlapce. K tomu vysoké podkolenky a barevné košile. Přihořívá? Ještě tedy napovím, že se tu na silnici jezdí vlevo a auta i autobusy mají volant na pravé straně. Přesně tak, stejně jako ve Velké Británii. Indie získala nezávislost až v roce 1947 za přispění pozdějšího “Otce národa” Máhatma Gándhího. Jeho podobiznu najdete na indických bankovkách. I na ně můžete libovolně psát jako v Británii – nebo aspoň my jsme peníze dostali počmárané a na trhu si je ochotně brali. Možná vás ještě překvapí, že v letošním roce Goa hostí Lusofonia Games 2014 – tedy Lusofonské hry – pro portugalsky mluvící země. Viděli jsme nejspíš k té příležitosti postavený zbrusu nový atletický stadion. Her se ůčastní například Angola, Brazílie nebo Kapverdy a ze sportů jmenujme namátkou atletiku, basket, futsal nebo judo. Pokud vás Indie zajímá nebo dokonce láká k návštěvě, je poevropštělá Goa ideálním startem pro vaše poznávání. Tak směle do toho 🙂

Klára

Všichni už spí ve svých chatičkách, “bezpečně” ukryti pod moskytiérami. Já ležím na pláži a dívám se na nebe. Je tak zářivé, plné hvězd a zdá se být tak blízko. Kdybych natáhla ruku, snad bych se ho mohla dotknout… Je úplná tma, města jsou daleko a není, co by tu svítilo jasněji než právě obloha nade mnou. Jaké máte nebe Vy teď v Čechách? Máte chviličku se zastavit a zvednou hlavu vzhůru? Nadechnout a vydechnout? Někdy nevidíme, nevnímáme tyto malé zázraky, zdají se nám všední. Pokusme se ale přece jen alespoň občas spojit se se svým dechem a prožít plně přítomný okamžik, ať už je jakýkoliv – někdy nádherný, jindy bolestný. Posílám Vám spoustu hřejivé energie a lásky z Indie k Vám do Čech, Mír v nás a kolem nás, Ommm Shanti, Klara.

 

Olinka: Pozdrav domů

Ahoj doma, všechny pozdravuji a posílám velkou pusu. Doufám, že čtete všechny články, které humorně dokumentují náš pobyt tady. Nasbírala jsem spoustu mušliček, tak vám je přivezu s vůni moře a teplíčka, abyste věděli, že na vás nezapomínám. Péťovi B. – nejsem spisovatelka, píšu telegraficky 🙂 Tak pa broučci, pusu Oli

 

Janina a zážitek se slony

V sobotu jsme se vydaly na druhý výlet – čekala nás farma koření a na ní dva sloni. Očekávaly jsme, že tato majestátní zvířata budou volně pobíhat v ohradě – ve skutečnosti stály u prašné cesty, jeden připoutaný za zadní nohu provazem a ten druhý dokonce řetězem. Ze země se nám nezdáli tak vysocí, ale když jsme s Monikou po kamenných schůdcích vyšly na nástupní rampu nad jejich zády, zmizel nám úsměv z tváří. Jedinou útěchou byl maličký Ind, který si na slona sedl jako první. Čekaly jsme totiž, že na zvířeti budeme sedět samy a někdo ho povede, což nás děsilo asi nejvíc. Bez bot jsme se nasoukaly na malého mužíka, indického Josefa Váňu, a vyrazily na námi očekávanou romantickou projížďku. Očekávaly jsme totiž prodírání džunglí a prosekávání cesty mačetami. Ve skutečnosti jsme celou dobu šly po široké cestě houpavým pomalým krokem. Najednou se slon zastavil a z hloubi jeho těla se začaly linout prapodivné děsivé zvuky. Do toho začal Váňa na slona křičet, patama kopat za uši a klepat hůlkou po hlavě. Myslely jsme, že nastala naše poslední hodinka. Ale slonovi se chtělo jen čůrat a ze sebe vypustil malou Gangu. Výrazně se ulevilo slonovi i nám 🙂 Zbytek jízdy proběhl bez obtíží. Na Váňův povel slon ochotně pózoval fotografům s chobotem nahoru a otevřenou pusou. Váňa si po celou jízdu nerušeně žvýkal a plival betel. Řídil tedy pod vlivem omamných látek:) Jízda je skutečně spíše turistickou atrakcí – žádná romantika se nekoná. V každém případě ale zážitek stojí za to a my příště určitě vyzkoušíme “mokrou” jízdu, kdy se se slonem vykoupeme v řece. Kristýnce a všem svým blízkým posílám tisíc pusinek, Janička

 

Martička,Miška: V Indii je všechno jinak

První věc, která nám měla být podezřelá už na začátku: Když Ind řekne NE kývá hlavou, jako že ANO. Když říká ANO, rozhýbe vtipně hlavou ze strany na stranu stejně jako ti umělí sametoví pejsci, kteří v 80. – 90. letech nechyběli za sklem žádného MBéčka. Druhá věc: Když Ind řekne, že jídlo nepálí, pálí strašně. Když řekne, že pálí, hoří Vám celá dutina ústní i s přilehlými tkáněmi. Třetí věc: Když se Vás Ind zeptá, jaký chcete čaj (ptá se 13 lidí každého zvlášť, takže samotná objednávka trvá 15 minut) nic si přitom nezapisuje, usmívá se a dělá ty psí pohyby hlavou jako, že vše chápe. Takže při zadání tří máta čajů, dvou zelených, čtyř másal s cukrem a čtyř bez cukru, dostaneme všichni ginger with lemon. Další věc s čajem: Od osmi začínám jóga. Nápoj přinesou v 7.50, když tedy jdeme cvičit ještě horký, plný a netknutý hrneček odnáší zase pryč. Myslí si, zřejmě, že ho nechceme. Chytřejší z nás si tento drahocenný nápoj ukrývají do chatky. Když se všas po cvičení chtějí napít, k hrnku vede dálnice miniaturních mravenců, a ti si vesele popíjejí. Věc čtvrtá: Všechny jsme se shodly, že bychom rády k snídani rýžovou kaši. Jdem to tedy vysvětlit do kuchyně. Kuchaři se opět usmívají a zvesela hýbou hlavou ze strany na stranu, jako že chápou. V zápětí se zeptají, zda ty sendviče chceme s majonézou. Závěrem: Všechno je tu jinak. Auto má volant vpravo, krávy se živí igelitem a muži mají oranžové zuby. Nebude to všechno tím, že betel je tu legální drogou?

 

Evička R.: Sklízení kokosů

….dokončujeme ranní cvičení, odpočíváme v Savasaně (leh na zádech) a najednou – rána, druhá, třetí ….. sklízí se kokosy. Mrštný Ind se svázanýma nohama v kotnících zručně šplhá do koruny palmy. Mačetou odsekává celé trsy ořechů, které těžce dopadají na zem. Teď už rozumíme tomu, že kokos Vás klidně může i zabít. Několik mužů – pomocníků ( v Indii je vždy hodně pomocníků) nandavají sklizeň do lavorů. Droboučká žena si náklad hraje hodí na hlavu a cupitá pryč. Indové jsou velice milí při sklízení se ochotně nechávají fotit a té z nás, která má chuť připravují kokos rovnou k pití. Mezi námi mě to tedy zrovna moc nechutná, ale pro jiné je to lahůdka…

 

Evička R.: Indové pracují

Pozorovat Indy při práci je velmi zajímavé. Rozhodně nikam nespěchají. Je to spíš taková meditace. Dvě mladé drobonké ženy drží košťátka z nějakých rozčesaných stébel trávy a těmi zametají písek před chatičkami. Vymetají z něj větvičky, co odpadávají z palem. Taková nikdy nekončící práce. Ale holky se culí, za chvilku už mají hlavěnky u sebe a zvesela švitoří. Kousek dál je kuchyně, dovnitř nevidím, je zrovna doba mezi jídly, tak i tady je klídek a pohoda. Muži (vaří muži) se opírají o zábradlíčko před kuchyní a debatují. Že by o večerní tabuli? Snad je o dvou starších ženách v prádelně se dá říct, že pracují. Jedna sedí vpodřepu, mezi nohama svírá kýbl a rychlými pohyby máchá prádlo. Martička říkala, že prý ji viděla i prát na valše. Já to štěstí neměla. Druhá starší žena zdatně ždíme nějaké obrovské prostěradlo, několikrát – ať je to pořádně! Míša s Martičkou si za směšný peníz nechaly pár kousků vyprat a byly náramně spokojené. Prádlo dokonce prý překrásně vonělo. Takže ve výsledku bych to shrnula asi následovně: Indové mají sice své tempo, ale když si počkáte, tak se dočkáte! 🙂

 

Olinka: Bydlení je hra

Dnes jsme byly na výletě a já se konečně rozhodla okomentovat stavby z pohledu turistek. Nebudu se zmiňovat o slamech, to je nepopsatelné, i když jedna drobnost stojí za zmínku – a to, že na jejich “střechách” jsou satelity!!! Jinak se tu staví hodně a asi to i dlouho trvá, někdy nepoznávám, jestli se dům staví nebo jen to dřevo podepírá dům, aby nespadl. Asi nejpoužívanější stavební materiál, který jsme viděly je “modrá nepromokavá plachta” ta má neomezené možnosti použití:) Když dojde, použijí i žlutou plachtu, dřevo nebo reklamní poutač. Snad fotodokumentace dostatečně ukáže škálu možností. Jinak míjíme pestrou směs moderních domů “paneláků” krásně barevných, v sousedství pak prázdné starobylé usedlosti, patrně k prodeji. Mezitím jsou domky z červených cihel, omítnuté šedým štukem, maltou (co já vím, co to je:) v různém stupni rozkladu. Zdá se ale že jsou všichni spokojeni, usmívají se, mávají, rádi se nechávají fotit. Život se tu odehrává převážně venku, tak to asi moc neřeší. No, když je venku 38 stupňů v zimě, tak co doma, že?! Tak pa, mějte se doma pěkně, zdraví Oli

 

Olinka: Slunce v Indii

I tady v Indii je zimní měsíc, i přesto, že je na Slunci 38 stupňů. Jen to sluníčko nás moc neopaluje. Teda spíš jen někde. Ač téměř celý den běháme v plávkách nebo v tílkách moc opálené nejsme. Někdo má jen ramena, někdo výstřih, jiná půlku jedné nohy nebo pruh na břiše. Nohy máme bílé všehny. Možná Slunce opaluje jenom Indy. Nám se čas pobytu tady rychle krátí a já se obávám, že zůstanu bělochem i po 13 dnech Slunce. “Co nadělám?” Snad mě budete mít rádi i špinavě bílou. Snad. Tak zatím se mějte pěkně, pilně pracujte. papa broučci brzy se uvidíme doma, Olinka

 

Evička N: Děkuju…

Před odjezdem do Indie jsem z různých stran slyšela, jak je to nebezpečné cestovat do Indie a že jsem blázen, ale já v sobě žádný strach neměla. Naopak jsem se těšila, co mi tahle cesta přinese. Je pravda, že místo, kde jsme je opravdu nádherné, je to oáza klidu a člověk by tu brzo ztratil pojem o čase. Cítím se tu naprosto bezpečně a takový klid a mír v duši už jsem dlouho nepociťôvala. Ale stačí kousek vyjet “z tohoto ráje” a hned se Vám ukáže druhá strana Indie. Je to nepopsatelné, co všechno se tady dá vidět. Je to všechno tak promíchané. Myslím, že je dobré vidět v jaké nepředstavitelné chudobě dokážou zde žít a přesto se usmívají a jsou spokojení. Mělo být to být k zamyšlení pro nás pro všechny. I když jsem tu jako “Eva v ráji,” nemám tu svého “Adama,” který je doma. Děkuju, Petře. Děkuju, Klárko.